Každý měsíc se konají jedno až dvě představení. Projekt zatím běží v několika českých kinech: Brno (Mahenovo divadlo, Reduta), České Budějovice (kino Kotva), Hradec Králové (kino Centrál), Chotěboř (Digitální kino), Karlovy Vary (kino Panasonic), Ostrava (Dům kultury města Ostravy), Plzeň (Cinestar), Praha (kino Aero), Zlín (Velké kino), Znojmo (kino Svět), Žatec (Digitální kino).
Dozvěděla jsem se to asi před měsícem od mojí dobré kamarádky. Ale postupně jsme na to zapomněly. V pátek 7. listopadu jsem od ní dostala lístek se slovy: „Šla bych, ale musím se starat o syna. Vím, že Ti to udělá radost. Určitě tam běž.“ V sobotu večer mi ještě od ní přišla smska, abych na to opravdu nezapomněla. A nezapomněla jsem. Jenom jsem se netrefila v oblečení. Řekla jsem si, že pokud jdu do kina, budou mi stačit džíny. Ale chybička se někdy vloudí. Většina diváků byla oblečena do společenského oděvu. V 18:42 jsem se dostavila do kinosálu. Měla jsem dobrý pocit z toho, že přicházím včas. Zrovna běžely upoutávky a promítali stávající atmosféru newyorkského publika. Bylo vidět, že i u nich není společenské oblečení úplně jednoznačné dané pro všechny, což mě trochu potěšilo. Orchestr už byl na svých místech a dolaďoval nástroje. Představení nakonec nezačalo v 18:45, ale až v 19:10.
Kdybych měla možnost výběru, nešla bych do ničeho neznámého, ale rozhodla bych se pro klasiku. Ale vzhledem k tomu, že mi lístek na toto představení darovala kamarádka, byla jsem za něj vděčná a rozhodla jsem se, že do toho půjdu. A rozhodně nebylo čeho litovat.
Doctor Atomic je představení o dvou dějstvích. V USA se píše rok 1945, je červenec a druhá světová válka se blíží ke konci. Jenomže v tajné laboratoři v Los Alamos, ve státě Nové Mexiko vzniká nová zbraň, kterou chybí už jen otestovat. Není to jen tak ledajaká zbraň. Právě tady sestrojili vynález, který zabíjí lidstvo a proti němuž není žádné obrany. Jedná se o atomovou bombu, kterou Američani hodlají použít. Osudným státem nemá být nikdo jiný, než Japonsko, které stále neúprosně bojuje, proto je potřeba jej zastavit..
Nikdy bych nevěřila, že zrovna takové téma někdo zpracuje. Nechtěla bych to vidět. Ale je pravda, že i o takovýchto negativních věcech se musí mluvit a musí se všem ukázat, jaké dalekosáhlé důsledky na lidstvo mělo svržení atomové bomby, aby se ostatní národy, a hlavně jejich potomci, poučili z chyb svých předků.
Opera progresivně vystihuje nálady a pocity, které panují v hlavách hlavních protagonistů.
„Otcem atomové bomby“ Byl J. Oppenhaimer (Gerald Finley, bass-baryton), který touží po tom, aby bomba byla co nejdříve svržena. Má výčitky svědomí, ale jeho přesvědčení je předčí. Jeho manželka Kitty Oppenheimer (Sasha Cooke, mezzosoprán) ho velmi miluje, ale není šťastná, protože musí trávit veškerý volný čas sama bez manžela. On je posedlý svou myšlenkou, kterou chce dotáhnout do konce. Jediný, kdo stále věří a drží celou atmosféru „nad vodou“ je jejich indiánská služka Paquiata (Meredith Arwdy, kontralt). Zároveň se dostáváme do rozporuplné atmosféry, která panuje mezi samotnými vědci. Diskutují o nedokonalosti vynálezu, o tom, co všechno může způsobit, o strategiích, o termínu a místu shození. Nakonec se vyberou místa, kde je nejvíce intelektuálů. Mezi nimi jsou dvě známá města Hiroshima a Nagasaki.
Noc před svržením Oppenhaimer promlouvá k Bohu. Je velká bouřka, bomba už má být shozena, ale neví se, jestli k tomu skutečně dojde nebo ne. Nejistota, strach a předsudky nakonec doženou Oppenheimera k rozhodnutí, že určí čas svržení na 5:30 ráno. Tu noc nespí ani poručíci, ani jeho manželka se synem a vyhlížejí ráno. V závěru si všichni nasazují tmavé brýle a očekávají tuto chvíli. Zoufalý zástup lidu, nejen z poručíků a armády, ale i Indiánů v čele s Paquiatou, kteří by tomu snad měli zabránit. Ale bezúspěšně. Bomba je svržena, lidé si sundávají brýle, ozývají se vzdálená volání o pomoc jedné z japonských obětí, opona padá dolů, nastává obrovský aplaus a děkování, které trvá velmi dlouhou dobu.
Kromě nádherný pěveckých výkonů mě zaujala autentičnost celého děje. Nikdy jsem nebyla na opeře v anglickém znění. Zároveň to bylo poprvé, kdy jsem viděla operního pěvce držet v ruce cigaretu a kouřit. Stala se důležitou rekvizitou pro mnoho postav. Celou dobu jsem pečlivě sledovala, jestli je opravdu zapálená. V některých chvílích to vypadalo, že skutečně ano. Hlavní hrdina nejdříve vdechl a pak byl vidět kouř.
Je zajímavé, že při scéně, kdy nastává hrůzné noc před shozením bomby, je Oppenhaimerova manželka vzhůru a drží v náručí svého asi desetiletého syna. Zhruba dvacet minut tam stojí, objímá ho a nakonec i zpívá. Musí být velmi těžké snést takovou fyzickou zátěž a ještě podávat takový výkon.
Výhodou podání, kdy nesedíte přímo v opeře jako divák, ale sledujete představení na plátně, je, že vidíte detaily. Sice nedohlédnete na strop sálu, neprohlédnete si detaily interiéru, nespočítáte přesné množství hudebníků, musíte se spolehnout pouze na kameru, která vám určuje, na co se v daný okamžik zaměřit. Protože technologie přenosu HD, je velmi vyspělá, budete mít mnohem lepší pohled na především na detaily pěvců. Např. při závěrečné scéně vidíme Paquaitu, která je zcela orosená potem a její úžasné barevné korále, neunikne nám ani letmý úsměv a úzkost hlavního hrdiny, či detailní líčení jeho manželky.
Celý děj je protnut velmi hlubokými pocity. Popisuje úzkost, radost, depresi, obavu, ale i naději. Opera nemá náročný děj. Divák tuší dopředu, co se stane a je nucen prožívat napjaté pocity spolu s hlavními hrdiny, proto na někoho může působit velice rozvláčně a nudně. Představení je moderované a zároveň obohacené o snímky ze zákulisí a rozhovory s protagonisty. Po zhlédnutí téměř tříhodinového představení můžete velmi rychle nabýt chmurné nálady anebo si odnést nový umělecký zážitek, který Vám právě předal pohled na jednu z kapitol moderních dějin 20. století.
Opera je zpívaná anglicky. Automaticky se zobrazují anglické titulky včetně překladu pro české diváky. Diriguje Alan Gilbert, libreto napsal Peter Sellars, režisérem je Penny Woolcock a skladatelem John Adams.
V dalších představeních si můžeme poslechnout světové pěvkyně jakými jsou např. Renée Fleming (Jules Massent, Thaďs, 20. prosince 2008) nebo Elina Garanča v opeře La Cenerentola (9. května 2009).
